Žulová kostka s mohutným jetelovým křížem a kovovým oplocením připomíná památku padlých vojáků Králova granátnického pluku (2. Západopruského) č. 7. Postavená byla v roce 1867 v místech, kde granátníci utrpěli těžké ztráty při dobývání prostoru u vlakového nádraží. Původně stával pomník za železniční tratí, vpravo od silnice vedoucí k Náchodu. Slavnostnímu vysvěcení pomníku byl přítomen tehdejší velitel granátníků plukovník Voigts-Rhetz.

S výstavbou vodní nádrže Rozkoš byl pomník v roce 1965 přenesen na vojenský hřbitov. Přímo pod ním nebyly nalezeny žádné kosterní pozůstatky, ale v jeho těsné blízkosti byl objeven hrob tří pruských vojáků.

Podle zápisu nadstrážmistra Rudolfa Pokorného, který byl na místo přivolán, se dozvídáme:

„Byl jsem na místo vyslán a od řidiče pásového lžícového bagru jsem se dozvěděl, že v místě kde doloval zeminu (místo je u nynějšího mostu přes kanál přítoku Úpy, po pravé straně toku - kde poblíž stál pomník kamenné krychle s velkým žel. křížem pruského granátnického pluku č. 7) mu při zdvihání lžíce vyjela nějaká železná trubka, která se ohla. V domnění, aby neporušil nějaký kabel neb vedení, zastavil řidič bagru práci a šel se na místo podívat. Zde zjistil různé zlomené lidské kosti a zrezavělé kovové součástky z voj. ručnice. U místa se též zdržovali další dělníci, z nichž jeden se nabídl místo pohřebiště odborně odkrýt, neboť prý dříve asistoval u archeologů. Jmenoval se dle příjmení Tomsa, bydlící v Jaroměři Na Ptákách. Tento pro mne vítaný pomocník (jiní by se s odkrytím hrobu „nepárali“) si došel na nedalekou ubytovnu pro své archeolog. nářadí - špachtle, štětce atd. a započal s odkrýváním hrobu. V té době krom napovrch vyrytých pár kousků zrezivělých součástek rak. pěchotní pušky systému Lorenz mod. 1854 (naprosto bezpečně mnou identifikované dle ohnuté a dosud trčící hlavně na ústí s nasazeným rak. tulejovým čtyřhranným bodákem! Nebylo vidět víc. Další součástky byly zjištěny ulomený bicí kohout od zápalkového-perkusního zámku patrně Console-Augustin (Lorenz), zbytků vrchní části dřevěné pažby, jež byla celá ztrouchnivělá a na vzduchu se takřka rozsypávala jako perník. Později byla ze země vyjmuta puška celá, od níž odpadly další součásti, jako kovová botka, oka i se zplesnivělým nosným řemenem a další. Jmenovaný dělník pak odkryl vlastní hrob tak dokonale, že ve své mělké hloubce (asi na štych bajonetu) se odkryl celý obrys původně upraveného hrobu. Byl koldokola lemován z bílých oblázků křemenů ve velikosti husích vajec. V jejich vnitřku obvodu ležely tři kostry vojáků přikrytých zčernalým voj. pláštěm přes trupy všech tří koster. Tento jeden plášť po odstranění zeminy panem Tomsou za použití kartáče byl vahou zeminy doslovně natlačen na kostry tak, že před jeho odkrytím byly znatelné jednotlivé články páteře u dvou koster, zatímco levá krajní byla částečně poškozena lžící bagru. Všechny tři kostry ležely souběžně ve směru podél jdoucí silnice, ale obě krajní kostry měly polohu hlavy směrem od Č. Skalice k Náchodu a prostřední ležící měla nohy mezi jejich hlavami do protisměru. Tato krajní levá (poškozená) kostra měla polámané a rozházené kosti nohou do výše kolen. Ostatní dvě kostry byly nepoškozené, pouze kosti žeber byly vahou zeminy slehlé a neudržely hrudní koš pohromadě. Ani na jedné z koster nebyly zjištěny stopy po střelách, neb jiném cizém zásahu, který by blíže určil příčinu smrti obětí. Pod pláštěm společně přikrývajícím jednu ze tří koster byla nalezena částečně zplesnivělá kožená zástěrka světle šedohnědé barvy s jedním řemínkem upínacím nohy nad kolenem. Kůže byla z materiálu jelenice neb tzv. štípenky. Kromě toho se mezi kostmi nacházely malé stříbřité perleťové košilové knoflíčky bez stop po košilovině. Uvedený voj. plášť nesl u límce a rukávu zbytky distinkcí šité stříbřitou kovovou nití s patřičnou oxidací. Na něm se nacházelo několik kovových koflíků, bez výlisku emblémů (nedalo se pro silnou měděnku na nich nic identifikovat). Pouze u chodidel koster se nacházely zkroucené a zplesnivělé zbytky kůže po obuvi, z nichž nejpevnější tvar si uchovaly podrážky a kramfleky a u dvou koster (kromě té, kde byla nalezena zástěra) ještě byly v kramflecích zapuštěné rezavé ostruhy. Jiné zbytky, zejména textilní, nebyly zjištěny, takže mrtvoly byly kromě pláště na přikrytí patrně svlečeny při pohřbu do spodního prádla, které setlelo. Plášť se na vzduchu při zvedání rozsypal na kusy. Při pravé straně lemu hrobu (uvnitř obvodu oblázků) ležela další rak. voj. puška téhož typu a vzoru i s nasazeným bodákem. Na místo nálezů kostrových ostatků tří padlých a zde pochovaných vojínů se dostavili zástupci podniku Ingstav ze staveniště vodního díla Rozkoš, jakož i z místního českoskalického muzea B. Němcové (řed. Ludvík Mühlstein) a za SNB jsem zde byl pouze sám. Pamatuji se, že ale nikdo z přítomných nezajistil ofotografování tohoto odborně odkrytého hrobu a ani nebyl pořízen alespoň náčrtek, což je na celé věci škodou. Já sám jsem se z důvodů služebních nemohl na místě zdržovat než po dobu nutnou. V této věci jsem sám mínil někoho z řad civilních osob (který se vyzná ve fotografování a s jistou profesí) sehnat a proto jsem požádal zaměstnance Ingstav, aby pokračovali v práci mimo dosah nálezu, místo prozatím zakryli papírovými obaly z pytlů po cementu a ještě lepenkou před zraky zvědavců a aby nikdo s nálezem ostatků do té doby nehýbal! Toto mi bylo také přislíbeno od zaměstnanců stavby. Když jsem asi po 24 hod. konečně přišel opět na místo se mnou sehnaným amatérským fotografem (nespoléhajíce se, že tak učiní někdo z kompetentních), našel jsem již pouze vyprázdněnou jámu hrobu od kostrových ostatků a všeho co k ní náleželo. Mohu říci, že ještě tak bylo učiněno neodpovědně a lajdácky, protože se zde dosud nacházely drobné kůstky jako př. jednotlivé články prstů rukou nebo nohou, polámaných žeber apod. Dozvěděl jsem se na místě, že se na místo druhého dne před mým příjezdem s fotografem dostavili nějací lidé nezj. jména, kteří prý z pověření prof. Ol. Peterkové (která byla dodatečně o věci vyrozuměna) tyto ostatky všech tří koster naházely do papírového pytle po cementu, přenesli na nedaleký vojenský hřbitůvek a tam na neznámém místě zahrabali… Že tak tomu bylo, jsem si později ověřil od prof. Ol. Peterkové, která potvrdila pověření jí známých osob, aby ostatky přenesly na uvedený hřbitůvek a tam pochovali. Nemohla však tušit, že toto učiní tito lidé tak ledabyle a že máme sami v úmyslu nejprve odkrytý hrob ofotografovat a pak tyto ostatky pietně uložit na tamní hřbitůvek. Tento přehmat, který se takto stal, byl jen příčinou zcela jisté nesouhry, nevyrozumění, nedostatečnou koordinací jedné strany s druhou. Pokud vím a zcela přesně, tak obě značně korozí poškozené rakouské pěch. pušky byly přeneseny někým z tamního muzea, včetně oné kožené zástěry a zbytků černého pláště, kterým byly mrtvoly přikryté. Potvrzuji to tím, že jsem je v muzeu B. Němcové viděl, když jsem zde ve svém volném čase pomáhal se zaměstnanci muzea uspořádávat výstavu k 100. výročí války rakousko-pruské. Tyto poslední uvedené nálezy z války tj. obě pušky, zástěrka a zbytky pláště, byly uloženy do zasklené vitríny a budou tudíž nadále v tamním depozitáři musea B. Němcové.“

K tomuto nálezu ještě R. Pokorný přikládá krátký dovětek:

     „Při svém zjištění nalezených rak. vojenských pušek včetně nasazených bodáků, jsem považoval, že jde o hrob padlých rakouských vojínů. Vlastní dedukcí jsem však usoudil, že plášť původně modrý po 100 letech zčernal. Knoflíky a stříbrné nitě dokázaly, že pochází z distinkcí výstroje pruské. Rovněž zástěrka podvazovaná pod koleno svědčila, že patřila pruskému bubeníkovi „regiments-tambour“ aby při pochodu buben nedřel a neničil blůzu vojákovi. Zapuštěné ostruhy - škorně do kramfleků dvou mrtvol svědčily, že šlo o důstojníky pruské pěchoty. Obě zbraně trofejní byly dány jako poslední pocta padlým vítězům. Identita jmen pohřbených Prusů nebyla možná zjistit. Půjde ale bez pochyb o příslušníky pruského granátnického pluku číslo 7. pod jehož pomníkem se ostatky nenašly.“

Pakliže se podle Rudolfa Pokorného jednalo o dva pruské důstojníky, nemusí být bližší identifikace padlých složitá. Mohlo by se jednat o setníka Carla von Natzmera a Sekonde-Lieutenanta Rudolpha Niebelschütze. Tito dva zmínění byli jako jediní důstojníci pluku pohřbeni přímo na bojišti.

Informace k jménům uvedeným na pomníku:

Karl von Natzmer

Setník a velitel 5. setniny Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 14. 1. 1834 v Briegu ve Slezku, syn rytmistra. Vstoupil 27. 4. 1852 do armády. Z braniborského fyzilírského pluku č. 35, kde byl poručíkem, přeložen do granátnického pluku č. 7. V bitvě u České Skalice 28. 6. 1866, v níž velel 3. půlpraporu, byl na místě usmrcen dvěma kartáčovými kulemi, které zasáhly do hlavy. Byl pohřben na bojišti za železniční tratí při silnici na Náchod. Jeho kosterní pozůstatky byly pravděpodobně nalezené v roce 1965 při budování přivaděče vodní nádrže Rozkoš a přeneseny na vojenský hřbitov u Zlíče.

Herman von Förster

Setník a velitel 11. setniny Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 5. 7. 1833 v Lassothu ve Slezku. Vstoupil 27. 4. 1852 do vojenské služby, kde se stal nadporučíkem ve 2. hornoslezském pěším pluku č. 23. Patrně v roce 1866 povýšen na setníka a přeložen ke granátnickému pluku č. 7. V bitvě u Náchoda 27. 6. 1866 ho srazily z koně a na místě usmrtily střepiny z granátu, které ho zasáhly do prsou a do břicha (celkem tři zásahy). Pohřbený byl v Náchodě, avšak v roce 1867 na přání vdovy po padlém byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do Liegnitz. Slavnostně uloženy na místní hřbitov dne 11. 3. 1867.

Georg von Bültzingslöwen

Setník a velitel 8. setniny Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 18. 12. 1833 v Hlohově ve Slezsku. Syn majora ve výslužbě statkáře v Nahrtenu ve Slezsku. Do granátnického pluku č. 7 vstoupil 1. 4. 1852. Před tím, než převzal velení setniny, byl zařazen jako nadporučík u 1. setniny. V bitvě u České Skalice 28. 6. 1866 těžce zraněn kartáčovou kulí při útoku na nádraží a svému zranění podlehl v lázních Bad Kudowa ve Slezsku, kde byl pohřben.

Rudolf von Niebelschütz

Poručík u 12. setniny Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 9. 4. 1841 v Gurkau ve Slezsku, syn poručíka. Vstoupil 12. 9. 1858 do armády, byl portepé praporčíkem v gardovém granátnickém pluku císaře Alexandra a později přeložen ke granátnickému pluku č. 7.  V bitvě u České Skalice 28. 6. 1866 ho na silnici od Skalice na místě usmrtila kartáčová kule, která ho zasáhla do břicha. Zůstala po něm vdova a ve Winzigu ve Slezsku matka. Jeho kosterní pozůstatky byly pravděpodobně nalezené v roce 1965 při budování přivaděče vodní nádrže Rozkoš a přeneseny na vojenský hřbitov u Zlíče.

Julius von Rohrscheidt

Poručík a adjutant II. praporu Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 19. 4. 1840 v Annaburgu v Sasku, syn plukovníka ve výslužbě. Vstoupil 1. 10. 1857 do granátnického pluku č 7, v němž jeho otec dříve působil jako velitel praporu. V bitvě u České Skalice 28. 6. 1866 byl jeho milovaný a věrný kůň usmrcen granátem a on musel jít dále pěšky. Hned na to mu však roztříštila kulka pravou ruku. Vzal svou šavli do levé, ale další granát jej hodil k zemi a zranil ho. Nedbal zranění a znovu se vzchopil, ale další střela, jež ho zasáhla do nohy, jej učinila neschopným chůze. Jeden poddůstojník ho chtěl odnést na obvaziště, avšak těžce zraněný odmítl tuto jeho námahu slovy: „Jen jděte, se mnou už nic není. Ležím zde dobře.“ A když hned na to s ustupujícími pruskými jednotkami začal postu Rakušanů, byls ostatními zraněnými odstrčen do strany, ale poněvadž byly u něj ještě patrné známky života, tak byl několikrát píchnut do boku. A aby těch trap nebylo dost, tak jeden rozdivočelý Rakušan, který zpozoroval záškuby ležícího, jej píchl shora skrz helmu s takovou vehemencí, že bodnutí s největší pravděpodobností po lebce sjelo a opět u ucha vyjelo. Toto poslední utržené zranění (celkem jich měl asi 8) mu přivodilo prokazatelně smrt čtyři týdny po srážce a zemřel v Kamenzi ve Slezsku. Místo jeho posledního odpočinku není známo.

Wilibald Freiherr von Houwald

Poručík u 12. setniny Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 19. 1. 1844 na zámku Neuhaus v Braniborsku, syn lesmistra a setníka ve výslužbě svobodného pána z Houwaldu. Vstoupil 21. 4. 1861 jako portepé praporčík ke granátnickému pluku č. 7. V bitvě u Náchoda 27. 6. 1866 mu střepina granátu utrhla levou kyčel a tomuto těžkému zranění podlehl 30. 6. 1866 v Náchodě v domě č. p. 83. Jeho ostatky nechali odvést rodiče do Züllichau.

Anton von Rothmaler

Poručík u 2. setniny Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 1. 1. 1848 v Magdeburgu, syn plukovníka a velitele braniborského fyzilírského pluku č. 35. Vstoupil 18. 4. 1865 portepé-poddůstojník do granátnického pluku č. 7. V bitvě u České Skalice 28. 6. 1866 byl střelen do prsou a tomuto těžkému zranění podlehl 2. 7. 1866 v Dušníkách a je zde také pohřben.

Franz Hoffmann

Portepé praporčík u 8. setniny Králova granátnického pluku (2. západopruského) č. 7

Narozen 26. 6. 1847 ve Stolpu v Pomořansku. 18. 4. 1855 vstoupil z kadetního sboru do 2. západopruského granátnického pluku č. 7, s nímž se zúčastnil jako praporčík polního tažení. V lese Dubno byl zasažen střelou z pušky, vypálenou do jeho hrudi. Tomuto zranění podlehl asi po hodinovém utrpení a při umírání volal otce a matku. Mladý praporčík byl pohřben svými kamarády na místě, kde skonal. Dva dny před osudnou bitvou mu bylo 19 let. Jeho hrob označuje pomník s křížem v dubenské bažantnici (e. č. 6)

Zdroj: Lexikon pruských důstojníků padlých roku 1866, Jaroslav Dvořák, 2014